Last dance pro naše U22
Jak začít? Sedím nad otevřený počítačem a čumím. Řadím se spíš mezi ukecaný lidi, ale teď prostě sedím a sedím, klávesnice mlčí a nevím. Jediné co vím, je to, že už to nebude takový jako dřív. Bude to jiný - možná lepší možná horší, ale jiný. Nějaká jistota, kterou jsem poslední 4 roky měl, je pryč. Končí nám náš silný ročník 06. Ročník, na který se nabalila další děvčata (starší i mladší). Ročník, který dostal náš mladý klub na výslunní, a který nastartoval novou éru dívčího volejbalu v Ústí - začátek dívčí složky SKV a posléze i novou odnož SKVD.
Ale od začátku. Tahle kapitola se začala psát v roce 2018. Chvilku po založení dívčí složky klubu SKV, jsme mohli většinu tohoto týmu přivítat u nás. Byli jsme v úplných začátcích, hráček jsme neměli mnoho , ale u Vaška v mladších žákyních se objevila skupinka holek, o kterých nám bylo hned jasný, že to bude hodně fajn. Vašek udělal, to co umí - prostě a jednoduše jim dal super základy, na kterých holky stavěly dalších x let a budou stavět kdykoliv, když si půjdou zahrát. A věřte mi, tyhle holky budou hrát dlouho :) Některé možná jen rekreačně, některé se uchytí v klubech někde na vysokých školách, některé - pokud zůstanou v Ústí - třeba ještě budou hrát kraj nebo 2.ligu žen, ale hrát budou. Od začátku bylo vidět, že volejbal milují a je pro ně důležitou součástí života - a v tomhle hrál důležitou roli právě Vašek a jeho skvělý přístup.
Další dva roky dělaly holky radost Kárčímu. Ten mně ty dva roky docela pil krev :D Protože neustále chválil a chlubil se, radost a nadšení z něj tryskaly - já bojoval ve starších kategoriích a jen se těšil, až holky dorostou ke mně. Toto družstvo hned na začátku, Kárčího éry, doplnila Lucka Pyšná, což byl hodně důležitý moment. K holkám zapadla, jak prdel na hrnec a začalo se skládat družstvo, které šlo od úspěchu k úspěchu. Velmi brzy jsem si částečně začal užívat i já, neboť bylo potřeba doplnit družstvo kadetek a volba padla právě na Lucifera a Agi. Ač žákyně, pro družstvo kadetek se staly hned nepostradatelné.
Ale to byla dávná historie, která se mě osobně dotýkala ještě velmi málo - maximálně natěšením na další sezóny. Od od sezóny 2020, byly holky moje - konečně. Samozřejmě některé holky skončily, jiné se později opět vrátily - ale základní jádro bylo utvořené. Šestice: Havlis, Anežka, Lucifer, Pedro, Kačka a Cipis - tohle jádro bylo trenérským snem. Další holky, které patřily (í) do družstva byly neméně stěžejní a důležité, ale na tohle jádro jsem se mohl vždycky spolehnout, že mi s celým týmem pomůže. Prohrávat jsme nechtěli, tým přijal můj pohled na volejbal a i přes dřinu se holky snažily co se dalo. A že to se mnou neměly jednoduché :) Zažili jsme spousty rozčilování, slz, ale i srandy a dost mimovolejbalových akcí. Občas jsem si na nich vylil svou zlost, bolest a frustraci z osobního života, ale ve velké většině času jsem se snažil být jim i kamarádem. Rád jsem se seznámil s jejich partnery, když na to došlo, dělal si z nich srandu, ale když přišly slabší tréninkové chvíle, dokázal jsem být i tvrdý. A holky makaly pořád dál. Společně s Tomášem (který dokázal většinu akcí zařídit), se nám podařilo vytvořit TÝM. Jak zaplesá srdce trenérovi, když se dozví, že holky vyrážejí na tahy společně, společné víkendy na horách (na málem umrzlýho Cipise, která byla jak sněhová koule se prostě nedá zapomenout :D), túrách a později i na různých antukových turnajích. Pro klub tohle družstvo odvedlo strašně moc. Nejen, že byly nositelky prvních klubových úspěchů, ale přidávaly další a další. Najednou jsme nehráli krajské soutěže, ale ligy. Na holky jsme si vymyslel vždycky nějaký složitější cíl - jako 18 hrály 20, jako 20 hrály 22 - všechno zvládly, vždycky dokázaly v soutěži uspět a posunout klub dál - k lepší budoucnosti.
Jsme na ně hrdej, jinak to napsat nejde. Z holčiček se staly ženy a je na čase je vypustit z hnízda. Nejen pro jejich volejbalové umění, ale hlavně pro jejich charakterové vlastnosti, jsem velkou část z nich bral jako svoji druhou rodinu. Občas mi přišlo, že jsem s nimi trávil víc času, než jejich rodiče nebo já se svou rodinou :) Bylo mi mezi nimi dobře a chci jim strašně moc poděkovat - nejen za volejbalové služby - ale hlavně za to, jakými jsou lidmi, a že jsem se mohl hřát v jejich blízkosti. Doufám, že si občas najdou chvíli volného času a přijdou se někdy podívat na své následovnice a na nás trenéry - v našich srdcích budou mít místo vždycky.
Luboš
P.S. chlapi nebrečí........prý