Je dobojováno - tlak vystřídala euforie a úleva
-
VK KARLOVY VARY - SKVD U20A 3:2 (23,14,-16,-10,10)
VK KARLOVY VARY - SKVD U20A 3:1 (-13,24,13,14)
-
Je to tam, je dobojováno, je konec - šťastný konec tohohle příběhu. Jsou dva dny po zápase a já pořádně nevím co napsat. V hlavě mám už druhý den vygumováno. Ze zad zmizel velký kámen tlaku, který začal tlačit už od soustředění, kde jsme si vytyčili za cíl postoupit. Tlak sice zmizel, ale nahradila ho psychická únava z dlouhý a těžký sezóny. Ale je to krásná únava, kdy se usíná s dobrým pocitem a vstává s lehkým srdcem.
Abych Vám to přiblížil trochu blíže. Krásně se hraje, když "nemusíte vyhrávat za každou cenu". Krásně se hraje, když Vám všechno vychází a jde jako po másle, krásně se hraje - když můžete jen překvapit, a když se nepovede - nic se neděje. My byli v opačné situaci. Všichni jsme věděli, jakou kvalitu máme, a že postoupit musí být náš cíl. Odehráli jsme za sezónu 32 zápasů - a jen ve 3 z nich na nás neležela tíha, že musíme uhrát výhru a dostat soupeře pod sebe. Tlak na výsledek, od začátku sezóny, až do konce. Nebyl prostor pro chyby. Základem bylo - že se nás musí držet zdraví, protože v plné síle jsme fakt nebezpeční. Ale štěstí nám zrovna nepřálo - na konci nám už musely pomáhat i holky, které jsou prvním rokem U18. Asi jsem nezažil sezónu, kde bychom byli tak bití nemocemi a zraněními. Lucka Richterka (zlomená noha a konec sezóny v listopadu), Anička Černá (pryč celý podzim kvůli mononukleóze - v závěru sezóny zraněný koleno, ale dohrála to přes bolest), Terka Grusová (přetržený křížový vaz - konec sezóny na začátku února), Ráďa Havlová (celou sezónu problémy s okosticemi a poslední měsíc se sebezapřením kvůli bolavému, smečařskému zápěstí), Viki Burianová (odtáhla celou sezónu, ale zápasy ve Varech hrála po výronu kotníku z minulého víkendu), Terka Stehlíková (celou sezónu s vyhřezlou plotýnkou), Míša Čápová (obrovské vytížení včetně reprezentačních povinností, ale když mohla, pomohla), Eliška Součková (po novém roce na více než měsíc mimo, kvůli nemocem), Amálka Herzinová (totéž co Eliška - kvůli nemoci dlouhý výpadek na podzim, i po novém roce),....atd atd. Ten výčet nemocných byl nekonečný. Vlastně od nového roku jsme trénovali prakticky v pěti lidech - v různém složení, kdo byl zrovna aspoň chvíli zdravý :)
O to víc bych chtěl pochválit celé družstvo a holky, které neměly takové vytížení. Mnohokrát nás musely vytáhnout z průseru, mnohokrát musely naskočit do rozjetého vlaku - i když jen na důležitý servis nebo pár míčů. Nebo musely hrát na jiných postech, než na kterých trénují (Anetka nebo Kája). A tyhle holky nesly z mého pohledu ještě větší tlak - protože když stojíš 3/4 zápasu vzadu ve čtverečku nebo sedíš na lavičce - a najednou máš odvést 100% výkon a to družstvo podržet - to je sakra těžký. Nechci a nebudu tu vyzdvihovat jednotlivé hráčky, protože není důvod. Tenhle postup jsme si vydřeli jako tým, Každá hráčka byla důležitá a odvedla svoje maximum. Jako tým vyhráváme, jako tým prohráváme - a tahle parta celou sezónu dokazovala - že si sedla, a že je skvělým týmem.
Z mého pohledu bych za tento postup chtěl poděkovat několika skupinám lidí:
1) holkám a trenérům - kus odvedené práce, spousta času a odříkání. Ale když máš dobrý kolektiv, práce je radost
2) celému klubu - za ten postup samozřejmě nemůžeme jen my v U20 - je to dlouhodobý proces. Jako klub jsme začali před 7 lety, od té doby jsme se prokousali z kraje, až teď do 1.ligy - všechno (až na občasné výjimky) s děvčaty, které jsou u nás od přípravky - a prošli rukama trenérům, jako jsou Vašek, Kárčí a další. Nám se jen daří zhodnocovat dlouholetou práci, kterou celý klub odvádí. Takže jde o celoklubový úspěch.
3) rodinám všech zúčastněných - sice uvedeno na posledním místě, ale rozhodně ne - co do významu. Právě naopak. Kolikrát jeli rodiče pro holky dřív na hory, aby je přivezli na zápas, kolikrát si odepřeli výlety, krátkou dovolenou nebo návštěvy příbuzných. Velký díky trenérům kteří trávili čas na zápasech a trénincích na úkor svých rodin a úplně zadarmo celý rok. Odměnou nám všem je ten pocit štěstí, který jsme s děvčaty zažili po vyhraném 4.setu ve Varech
-
Trochu jsem se zakecal, tak mi to odpusťte - potřeboval jsem se z toho trochu vypsat :)
Ale pojďme k samotné neděli . Vyrazili jsme již v sobotu, posouval se v noci čas, tak abychom nevstávali zbytečně brzy. Už od rozcvičení bylo cítit odhodlání, ale i trochu nervozitka, a to na obou stranách sítě - přeci jen postoupit (a vyhnout se náročné kvalifikaci) mohly ještě oba týmy. A začali jsme sakra dobře - soupeřky byly mnohem víc nervózní než my a dost chybovaly - my si drželi standardní výkonnost. Adrenalinu v těle bylo moc a moc - bylo vidět, že s tím holky neumí moc pracovat, proto bylo k vidění spousty zkažených servisů - napálených daleko do autu :) Až do stavu 21:14 jsme měli všechno pevně rukou a vypadalo to, že si dojdeme pro první set a pro uklidnění. Jenže holky z Varů uhrály dva body a na naše ruce (a hlavy) sedla neuvěřitelná nervozita. A šup, 25:23 pro Vary. Hlavy dole, nic nefungovalo a začátek setu druhého katastrofální. Nemohli jsme se na ničem chytit. Proto jsme obětovali druhý set celý - a začali jsme pracovat na uvolnění svalů a setřesení nervozity - dostali jsme do volejbalu zábavu. 2. set byl sice jednoznačný pro Vary, ale už na konci bylo vidět, že se holky nadechly, zvedly hlavy a sebedůvěra se začala vracet zpět. Obrovsky pomohly rodiče, kterých přijelo spousty a holky ve čtverečku. Ti všichni dokázali vytvořit místy až fanatickou atmosféru, kde předání informací holkám na hřiště bylo i nad moje hlasové možnosti. A tahle atmosféra nastřelila naše holky na neuvěřitelnou vlnu bojovnosti, chtíče a sebedůvěry - naopak totálně semlela Varský holky. Ty další dva sety, to byla z naší strany nádherná jízda, která nás dovedla k tomu, pro co jsme si přijeli - JEDEN JEDINÝ BOD!
Po výbuchu radosti, po skončení 4.setu - došlo k takové úlevě, že jsme již v dalším průběhu neudrželi koncentraci - ale to nám nevadilo, my měli splněno. Navíc celý druhý zápas se proplakal - na hřišti i na lavičce, protože se zároveň jedno o poslední zápas v kategorii pro Cipise, Mlejnka a Elišku Mrázovou - a jsem moc rád, že si to všechny holky mohly užít na hřišti až do konce.
-
Co říct závěrem. Snad jen to, že pevně doufám, že nekončíme a příští rok touhle dobou se budeme chystat na kvalifikaci o extraligu. Pevně doufám, že nás čeká stejně náročná sezóna, kde bude stejně tlaku a stejné množství krásného volejbalu :)
Sportu zdar a postupu zvlášť